Jan-Erik Olsson rozráží dveře banky Kreditbanken na náměstí Norrmalmstorg a nenapadá ho nic lepšího, než zavřít čtyři zaměstnance do trezoru a držet je jako rukojmí. Požaduje výkupné 3 miliony švédských korun, auto a propuštění svého komplice Clarka Olofssona z věznice v Kalmaru. Je 23. srpna 1973 a Olsson roztáčí 130hodinové mediální šílenství a maraton policejního vyjednávání.
Olofsson je mezitím přepraven z vězení do banky a připojuje se k Olssonovi. Začínají se dít nečekané věci: Rukojmí si k únoscům vytvářejí silně pozitivní emoční vazbu, zatímco policii a okolní svět vnímají jako hrozbu. 28. srpna policie nasazuje plyn, vniká do budovy a únosce zatýká. Rukojmí se však únosců zastávají a odmítají proti nim vypovídat. Kristin Enmark, jedna z osvobozených, pak zůstává s Olofssonem dlouhé roky v kontaktu a později se s ním dokonce zasnoubí.
Tato nečekaná citová vazba oběti na svého věznitele vede ke vzniku termínu Stockholm syndrome (a o třicet let později ke stejnojmennému názvu skladby z alba Absolution britských Muse, což sem vůbec nepatří, ale nedalo mi to).
Lidská psychika je velmi komplexní. V extrémním stresu umí spouštět mechanismy, které mají s logikou pramálo společného.
Co se vlastně odehrává v hlavách obětí a proč vzniká tak silné, iracionální pouto?
Nezbývá než přepnout do dětského módu
Stockholmský syndrom, ač není řazen mezi oficiální diagnózy, je podivuhodný adaptivní psycho-emoční jev, který má za úkol jediné: zajistit přežití v situaci extrémního ohrožení a kompletní ztráty kontroly.
Nejde vyloženě o "zamilování si" tyrana, ale o pudový obranný mechanismus. Aktivuje se, když oběť cítí, že ji může zachránit pouze agresor skrze projevení "laskavosti" (dá napít, nekřičí, nebije). V takovém stavu totální závislosti mozek přepíná do dětského módu: Přežiju, pokud se o mě "rodič" postará a neublíží mi.
Oběť aktivně vyhledává a zveličuje jakékoli pozitivní gesto a částečně ignoruje nebo racionalizuje přítomné násilí a hrozbu. Syndrom vzniká, když oběť vnímá přímé ohrožení života, ale zároveň registruje mírné, nečekané lidské gesto ze strany agresora. Toto gesto je mozkem interpretováno jako určitá naděje a šance na přežití.
Jak udělat z tyrana spasitele
Rysy tohoto syndromu jsou pozorovány v různých kontextech, kde existuje mocenská nerovnováha a permanentní strach. Nalézáme je u dlouhodobých rukojmí a válečných zajatců, kde je vazba na agresora klíčová pro získání výhod nezbytných pro přežití. Je silně patrný i ve vzorcích domácího násilí a zneužívání. Oběť může vnímat násilníka jako v podstatě dobrého, pouze občas chybujícího člověka. Jeho činy ospravedlňuje a pozornost upírá ke „světlým“ chvilkám jejich vztahu. Chrání si tak iluzi bezpečí a stability ve své nesnesitelné situaci.
Podobně funguje dynamika v sektách a kultovních skupinách, kde vůdci vytváří prostředí absolutní závislosti a strachu. Oddanost a uctívání je často jedinou cestou, jak zaplatit za přijetí a domnělý pocit bezpečí.
Z psychologického hlediska jde o formu disociace a traumatické vazby. Oběť se emocionálně oddělí od hrůzné situace a vytvoří si alternativní realitu, ve které je agresor zároveň jejím ochráncem.
Z bankovního trezoru k volební urně
Podobné znaky emoční kapitulace lze pozorovat i v sociálním nebo politickém kontextu. Populisté a diktátoři spolu s jejich propagandisty mistrně využívají vzorec strachu a záchrany, který svou podstatou zrcadlí model únosce a oběti.
Nejprve dochází k vytváření hrozby intenzivní démonizací domnělého nepřítele (uprchlíci, Brusel, elity, neziskovky) nebo vytváření pocitu ztracené kontroly. Následně přichází nabídka záchrany, kdy lídři vystupují jako jedineční „Ochránci“, kteří znají jednoduché řešení a vrátí lidem ztracenou hrdost, peníze nebo jistotu. V tomto cyklu se lidé, kteří cítí hrozbu a zmatek, emocionálně upínají ke svému novému ochraniteli. Kritika takového lídra je pak vnímána jako útok na jejich jediný zdroj bezpečí.
Stejně jako v případě rukojmí, i zde se rozum dobrovolně odpojuje a instinktivní potřeba jistoty přebírá kontrolu. V tomto prostředí se potvrzovací zkreslení (confirmation bias) mění v neotřesitelnou loajalitu, kdy je každý racionální protiargument považován za nepřátelský akt.
Zpátky na světlo: jak se zbavit našich ochránců
Návrat k samostatnosti a zdravému úsudku vyžaduje vědomou práci a důsledné odbourání emoční vazby na pevně utaženou smyčku strachu a závislosti. Chceme-li předejít tomu, abychom se stali rukojmí manipulátorů, je nezbytné hrozbu včas rozpoznat. Vždy se tedy ptejme, kdo a proč v nás vyvolává strach a zároveň si pokládejme otázku: Reaguji na fakta a reálné hrozby, nebo jen na svou úzkost vyvolanou konkrétním podnětem? Naučme se, že jediný, kdo nás může dlouhodobě ochránit, je naše vlastní kritické uvažování a schopnost objektivně zhodnotit situaci, nikoli nějaký vnější samozvaný "Ochránce".
V momentě silné emoční reakce (hněv, strach) vědomě zpomalme. Musíme si připomínat, že tyto projevy omezují naši rozvahu a jsou jen reakcí primitivní části mozku, nikoli nutně odrazem reality. Tímto uvědoměním se opět aktivuje neokortex, naše centrum logiky, a rozum získává zpět svou nadvládu.
Přestaňme se krčit v koutě, kde se jediná naděje na bezpečí zdá být v rukou těch, kteří nás tam záměrně zahnali. Zvládli jsme to mnohokrát, zvládneme to i dnes.
___
Poznámka: Jakákoliv podobnost s tvým mentálním nastavením je náhodná.
