Skutečná svoboda začíná tam, kde končí strach. Je to stav mysli, ne podmínka okolí. Dezinformace jsou tichým vrahem svobody. Zamlžují pravdu a zbavují nás schopnosti rozhodovat se svobodně. Když zmizí pravda, mizí i láska. Ta je totiž postavena na důvěře a autenticitě. Svoboda bez pravdy je jen prázdná iluze, která nás rozděluje. Pokud věříme lžím, ztrácíme schopnost milovat a být milováni.
Svobodu v podstatě vnímáme jako samozřejmost, jako by tu s námi byla odjakživa, přirozená a vrozená. Historie nám ale pořád dokola ukazuje, že jsme schopni se jí vzdát dobrovolně a často až moc ochotně. Je to křehká a nestabilní věc, tahle svoboda. Stačí smíchat pár ingrediencí, nehlídat si záda a je pryč. Zášť se závistí, lhostejnost s nevzdělaností, omezenost s hloupostí a špetkou pohodlí. Protřepat, nemíchat. A pak tu máme jednu speciální přísadu, která se pije jen tak, neředěná. Věnuju se jí v předchozích článcích a vyzdvihuju ji i rovnou tady na začátku. Strach.
Ten má spoustu podob a vychází z přirozené reakce na hrozbu a nebezpečí. Kouzlo je v tom, že nemusí jít nutně o reálné nebezpečí. Bohatě stačí fiktivní, uměle vytvořené. Parta vystrašených lidí je vlhký sen a startovací čára každého průměrného populisty, juniorního manipulátora nebo diktátora v zácviku. Pivo zdraží o dvě koruny, diktát z Bruselu, spiknutí liberálních elit, které nám kradou naše tradice a rum, migranti znásilní vaše koťátka, bez koblih umřete, válka je mír. Stačí být hlučný, řvát hrozby dostatečně nahlas a hlavně, okamžitě nabízet řešení a ochranu.
Nedávno vyšel článek s průzkumem situace v současném fašistickém Rusku. Čerpá sice data z východu, dal by se ale klidně našroubovat i na naši roklinku. Patnáct procent Rusů miluje svého diktátora, chrání ho a podporuje, dalších patnáct je těch oduševnělých, vzdělaných a morálně v kondici, ovšem z pudu sebezáchovy neaktivních a zbývajících sedmdesát mlčí, ohýbá se, drží hubu a krok a bere věci tak jak přicházejí a odcházejí. Ta první malá, odporná část populace je nejhlučnější, nejagresivnější a vládne všem ostatním osmdesáti pěti procentům.
Teď mě napadá otázka, na kterou zatím neznám odpověď a vrtá mi hlavou čím dál víc. Týká se dalšího fašistického režimu, toho současného v USA. Žije tam dejme tomu 200 milionů dospělých, z toho malá část jsou sympatizanti MAGA, Bílé síly, Boogaloo bois (btw, zaregistrovali jste v havajských košilích i představitele českých Motoristů? Náhoda?) a podobných zvrácených kultů. Naprostá většina jsou pak ti, kterým je ze současného režimu zle nebo nevěnují pozornost ničemu, co se bezprostředně netýká jejich gauče nebo dvorku za domem. Očekával bych v amerických městech každodenní demonstrace. Ne stovky nebo tisíce lidí, jak vídáme v médiích, ale desítky milionů. 24/7. Proč se to neděje? Protože strach? Protože už je taky tak pozdě jako v Rusku nebo Číně?
Sílí ve mně pocit, že tady u nás se brána naděje zabouchla ve chvíli vyhlášení výsledků loňských voleb. Už teď je to sešup a bude to ještě dlouhá a odporná jízda. Neziskovky jsou zlo, Rusko není agresor a jen se brání, LGBT+ ničí vaše rodiny, mobil mi koloval mezi kámošema. Co slovo, to lež. A když je odezva vlažná, přitlačí. A pak zase a ještě víc. Protože mlčení je souhlas. Naše hlavní vládní strana nebo hnutí nebo co to je za bizár se zdá být zatím jakž takž proevropské. Zatím. Dokud z toho do firmy tečou dotace. Ale jestli se eura přiškrtí a ruský nebo americký diktátor nabídne o jednu jedinou korunu navíc, nestihneme se ani nadechnout a budeme v pytli. Prostě nás prodají. Pusinkování s maďarskou nebo slovenskou vládnoucí lůzou je jen vlažná předehra. Strach, nezájem, liknavost a pak jen tma bez toho světýlka na konci tunelu.
V předchozích článcích jsem tvrdil, že v jednání s podporovateli populistů a fašistů (našich současných vládních stran) je nutná ohleduplnost, pochopení a potřeba vést dialog. Už si to nemyslím. Tudy cesta nevede. Je nezbytně nutné je co nejdříve zarazit a odsunout na okraj společnosti, pod zámek, do izolace. Pokud budeme mlčet nebo jednat pasivně nebo slušně, zadupou nás. Prudce inteligentní kandidátka na ministryni krásy a dobrého vkusu nedávno prohlásila, že „Nehodláme zbrojit, protože chceme mír“. Pokud jí tyto zhovadilosti budeme tolerovat nebo se jimi dokonce řídit, je po nás.
Ale teď zpátky k tomu, proč a jak se to všechno vlastně děje. V politickém marketingu se pro manipulaci s davy mimo jiné používá metoda známá jako Problém - Reakce – Řešení, neboli Hegeliánská dialektika. Jde v podstatě o sociální inženýrství. Populista si zadá průzkumy veřejného mínění na určitá témata, většinou bezvýznamná a neaktuální, ale kontroverzní, třaskavá a taková, která ve společnosti rezonují a společnost potenciálně rozdělují. Podle výsledků vybere taková, u kterých se potvrdí podpora řekněme nad pět procent. Často jde o podporu těch nejméně vzdělaných, mentálně nebo morálně zdatných lidí.
Následně vytvoří nebo nafoukne určitý „problém“ a protože média fungují jak fungují, okamžitě se toho chytí, protože sledovanost a prokliky jsou nade vše a pak je toho všude plno, populista je vidět, baží a libuje si a získává jeden bod za druhým. Protože jiní lidé, ti inteligentní a moudří, nejsou tak aktivní, jsou pro média v podstatě nudní, nedostanou ani zdaleka tolik prostoru (jen ve veřejnoprávních, která jsou pro populistu právě proto nebetyčné zlo).
No a pak už se to nabaluje a bobtná a vtahují se do toho užiteční idioti a jiná bezpáteřní individua, která cítí, že jim z toho taky něco kápne. A hlučný plebs kvičí a hledá způsoby a cesty, jak si své confirmation bias utvrdit ještě víc. Jakákoli pravda těmto nezodpovědným omezencům nehraje do noty, pravdu nenávidí. Volají po akci a manipulátor přichází s předem připraveným řešením, jednoduchým a zpravidla logicky nereálným. Řešení obsahuje omezení svobody nebo posílení kontroly a oslabení demokratických pojistek. Lidé by tato omezení za normálních okolností pravděpodobně nepřijali, ale v atmosféře strachu a hysterie ho vítají jako jedinou možnou volbu, jako záchranu. Mají svého hrdinu, který se o ně stará, ochrání je a zbavuje příkoří.
Orwell popsal svět, ve kterém se pravda mění i zpětně podle potřeby Strany a kde Velký bratr sleduje každý pohyb a myšlenku. V dnešní době totalitní policii ani nepotřebujeme, stačí algoritmy sociálních sítí s efektivně cílenou propagandou masírující spodních patnáct procent.
Když Fico nebo Babiš mluví o suverenitě a současně podkopávají nezávislá média a nezisk, nebo když Okamura, Rajchl a Macinka operují se strachem z cizinců, aby nabídli fiktivní ochranu, bezostyšně opisují orwellovské metody. Slibují svobodu, ale dláždí cestu totalitě. Touží po světě, kde válka je mír, svoboda je otroctví a nevědomost síla. Kde se z dezinformací stává alternativní „svobodný“ názor. Tyto zrůdy se tváří jako ochránci národních zájmů, ale jejich strategie je jako přes kopírák.
Putin tento model dovedl k dokonalosti. Vytvořil prostředí permanentního ohrožení ze Západu, aby ospravedlnil likvidaci opozice. Trump rozvrátil důvěru v demokratické instituce pouhým opakováním a opakováním a opakováním lží o ukradených volbách. U našich východních přátel to vidíme v bledě modrém. Orbán ovládl soudy a média s argumentem boje proti sorosovskému zlu, Fico zase útočí na soudce, vyšetřovatele a novináře, aby chránil právní stát. Babiš s Okamurou a Rajchlem pak využívají každé krize k tomu, aby společnost rozdělili na „my, slušní Češi“ a „oni, ta zlá kavárna a neziskovka“. Cílem pro ně není vyřešit jakoukoli krizi, ale prohloubit příkopy, poštvat lidi proti sobě, protože v rozvrácené společnosti se strach šíří nejlépe.
Teď jde už jenom o to, jestli jsme tu pomyslnou čáru překročili nebo ještě ne. Cesta zpět ze ZOO, kde je svoboda vyšmelena za pravidelný přísun granulí a bezpečí klece, pak bude hodně dlouhá a bolavá. Historie nám pořád dokola ukazuje (nám myslím ty z nás, co historii vyloženě neignorují), že jakmile zapomeneme na cenu a křehkost svobody, cyklus se restartuje. Obrana je přitom teoreticky jednoduchá, v praxi ale složitá a vyžaduje aspoň základní mentální úsilí a v případě ohrožení aktivismus (pro populisty a jejich následovníky jedno z nejsprostších slov). Stačí jen rozpoznání vzorců, kdy politik nabízí jednoduché řešení na složitý problém, které doprovází silnými emocemi, strachem a hněvem. Pak tu máme mediální gramotnost a kritické myšlení, kterými si ověřujeme, kdo informaci šíří, komu slouží a proč je takovými emocemi doprovázena. A konečně prevence a dohled nad svobodným fungováním institucí, nezávislých médií a neziskového sektoru. Protože svoboda nestojí na jednotlivcích, ale na institucích. Jakmile politik začne útočit na nezávislé soudy, veřejnoprávní média nebo ústavu, útočí na poslední obrannou linii. A má k tomu konkrétní důvody a promyšlený cíl.
Takže si shrňme, třeba podle Naomi Wolfové, základní kroky k diktatuře:
- Umělé vytvoření imaginárního vnitřního nebo vnějšího nepřítele (Ukrajinci, neziskovky, gayové, kavárna, opozice)
- Ovládnutí mocenských institucí (vláda, policie, soudy, armáda)
- Ovládnutí médií a informačního toku (veřejnoprávní média, trollí farmy, algoritmy AI)
- Kriminalizace nesouhlasu (odstavení opozice, zastrašování v médiích)
- Cílení na opoziční jednotlivce (exemplární tresty, náhodné pády z oken)
- Infiltrace, provokace a osočování občanských skupin (trollové v opozičních demonstracích, účelné vyvolávání konfliktů)
- Budování vnitřního sledovacího systému (evidence menšin, opozice a aktivistů, narušení ochrany osobních údajů)
- Vznik polovojenských a represivních složek (Wagnerova skupina, ICE, Lidové milice, domobrana)
- Svévolné zadržování a propouštění opozice (opoziční demonstranti, politici, umělci)
- Umlčení národní inteligence a umělců, cenzura (zakázaná slova nebo literatura, osnova vzdělávání a propaganda ve školách)
- Zřízení míst pro věznění bez zákona a práv (Guantanámo, Jáchymov, Horní Slavkov, gulagy, koncentrační tábory)
- Pozastavení právního státu a využití krizových stavů k omezení ústavních práv (stav ohrožení, nouzový stav).
Máme našlápnuto? Naši východní sousedé, ruští nepřátelé a stěžejní NATO spojenec už tam jsou. A my v těsném závěsu.
Máme šanci to ještě zvrátit? Rusko je blízko a hybridní válku vyhrává, Trump je ultra psychomagor a naše nová vláda má před sebou čtyři roky nezřízených orgií. Rád bych věřil, že se to nějak otočí, ale to by se nejdřív muselo něco stát s poměrem voličů. Když zmizí Trump, Putin, Fico, Orbán a ti naši odporní klauni, můžou po nich přijít i mnohem horší.
„Sociálně úspěšné psychopaty charakterizuje například otrlost, bezcitnost, vysoká inteligence, šarm a schopnost manipulovat s druhými lidmi. Nemají plně vyvinuté všechny psychopatické rysy, například se sami nechovají násilně. Pokud je to nutné, mají na to lidi. Sociálně úspěšný psychopat na rozdíl od psychopata kriminálního nekončí ve vězení, ale stává se bankéřem, právníkem, politikem, lékařem, psychologem nebo knězem. Určité procento psychopatů bývá konstantou každé společnosti, ale měli bychom usilovat, aby tyto osobnosti neměly příliš velké pole působnosti. V současnosti ho mají. Kriticky myslící člověk nebývá herec, moralista, hlásná trouba propagandy ani fachidiot. Zato bývá racionální. Přitom ví, že s ohledem na složitost světa je racionalita omezená, poznání neúplné a otevřené. Poznávání je pro něj celoživotní proces. Užívá originální prameny informací, nikoli prameny z druhé ruky. Nejprve zjišťuje skutečnosti, pojmenovává je až poté. Užívá přesný jazyk. Myšlenková strategie kriticky myslících lidí je otevřená. Dlouze se učí zkoumat jevy bez hněvu a zaujetí, což je těžké. Samozřejmě že kritické myšlení je dřina, ke které se lidé uváží na celý život.“ Shrnul by svými slovy český neuropatolog, spisovatel a publicista František Koukolík.
Optimismu nazdar!
___
Poznámka: Jakákoliv podobnost s tvým mentálním nastavením je náhodná.
